24) Slepá ulička
31. 10. 2009
24. SLEPÁ ULIČKA
Moje oči se otevřely do jasného, bílého světla. Byla jsem v neznámém bílém pokoji. Stěnu vedle mě zakrývaly dlouhé vertikální žaluzie; oslnivá světla nad mnou hlavou mě oslepovala. Ležela jsem na tvrdé hrbolaté posteli s postranicemi. Polštáře byly ploché a hrudkovité. Někde blízko se ozývalo znepokojivé pípání. Doufala jsem, že to znamená, že jsem stále naživu. Smrt by neměla být tak nepohodlná.Po rukách se mi kroutily průhledné hadičky a něco jsem měla přelepené přes obličej, pod nosem. Zvedla jsem ruku, abych to odtrhla.
„Ne, nedělej to.“ A studené prsty mě chytily za ruku.
„Edwarde?“ Otočila jsem lehce hlavu a jeho nádherný obličej byl jen pár centimetrů od mého, brada mu spočívala na kraji polštáře. Znovu jsem si uvědomila, že jsem naživu, tentokrát s vděčností a rozjařením. „Ach Edwarde, mně je to tak líto!“
„Pšššš,“ tišil mě. „Už je všechno v pořádku.“
„Co se stalo?“ Nemohla jsem se jasně rozpomenout a moje mysl se mi vzpírala, jak jsem se snažila si to vybavit.
„Málem jsem přišel příliš pozdě. Mohl jsem přijít příliš pozdě,“ šeptal zmučeným hlasem.
„Byla jsem tak hloupá, Edwarde. Myslela jsem, že má mou maminku.“
„Všechny nás oklamal.“
„Musím zavolat Charliemu a mamince,“ uvědomila jsem si skrze mlhu.
„Alice jim zavolala. Renée je tady – no, tady v nemocnici. Právě si šla pro něco k jídlu.“
„Ona je tady?“ Snažila jsem se posadit, ale zamotala se mi hlava a jeho ruka mě něžně přitlačila do polštářů.
„Brzy se vrátí,“ slíbil. „A ty musíš zůstat v klidu.“
„Ale co jsi jí řekl?“ panikařila jsem. Nepotřebovala jsem, aby mě uklidňoval. Moje maminka je tady a já se zotavuju z útoku upíra. „Co jsi jí řekl, proč že jsem tady?“
„Spadla jsi ze dvou křídel schodů a propadla jsi oknem.“ Odmlčel se. „Musíš uznat, že se to mohlo stát.“
Povzdechla jsem si, a bolelo to. Zírala jsem na své tělo pod prostěradlem, na svou nohu, která vypadala jako velký špalek.
„Jak špatně na tom jsem?“ zeptala jsem se.
„Máš zlomenou nohu, čtyři zlomená žebra, pár tržných ran na hlavě, modřiny ti pokrývají každý centimetr kůže a ztratila jsi hodně krve. Dali ti několik transfúzí. Nelíbilo se mi to – na chvíli ti to úplně pokazilo osobní vůni.“
„To pro tebe musela být příjemná změna.“
„Ne, mám rád, jak voníš.“
„Jak jsi to provedl?“ zeptala jsem se tiše. Věděl okamžitě, co myslím.
„Nevím jistě.“ Uhnul pohledem od mých udivených očí, zvedl mi z postele ruku zabalenou do gázy a podržel ji něžně ve své, opatrný, aby nepřerušil drátěné napojení na jeden z monitorů.
Čekala jsem trpělivě na zbytek.
Povzdechl si, aniž by opětoval můj pohled. „Bylo nemožné… přestat,“ zašeptal. „Nemožné. Ale dokázal jsem to.“ Nakonec vzhlédl s pousmáním. „Musím tě milovat.“
„Nechutnám tak dobře, jak voním?“ Oplatila jsem mu úsměv. Obličej mě z toho bolel.
„Chutnáš ještě líp – líp, než jsem si představoval.“
„Promiň,“ omlouvala jsem se.
Zvedl oči ke stropu. „Ze všech věcí se omlouváš zrovna za tohle.“
„Za co bych se měla omlouvat?“
„Za to, žes mě o sebe málem navždy připravila.“
„Promiň,“ omlouvala jsem se znovu.
„Vím, proč jsi to udělala.“ Jeho hlas byl uklidňující. „Samozřejmě to i tak byl holý nerozum. Měla jsi počkat na mě, měla jsi mi to říct.“
„Nepustil bys mě.“
„Ne,“ souhlasil nasupeným tónem, „nepustil.“
Začaly se mi vracet nějaké velmi nepříjemné vzpomínky. Otřásla jsem se a pak jsem sebou škubla.
Okamžitě zpozorněl. „Bello, co se děje?“
„Co se stalo s Jamesem?“
„Když jsem ho od tebe odtáhl, Emmett s Jasperem se o něj postarali.“ V jeho hlasu zazníval tón rozzuřené lítosti.
To mě zmátlo. „Neviděla jsem tam Emmetta ani Jaspera.“
„Museli opustit místnost… bylo tam moc krve.“
„Ale tys zůstal.“
„Ano, já jsem zůstal.“
„A Alice a Carlisle…“ řekla jsem udiveně.
„Oni tě taky mají rádi, víš.“
Záblesk bolestných obrazů z posledního setkání s Alicí mi něco připomněl. „Viděla Alice tu pásku?“ zeptala jsem se úzkostně.
„Ano.“ Nový zvuk mu zatemnil hlas, čišela z něj čirá nenávist.
„Ona byla vždycky ve tmě, proto si nic nepamatovala.“
„Já vím. Ona to teď chápe.“ Hlas měl vyrovnaný, ale jeho obličej byl brunátný zuřivostí.
Snažila jsem se dotknout se volnou rukou jeho obličeje, ale něco mě zadrželo. Podívala jsem se dolů a viděla jsem, jak mě tahá za ruku nitrožilní sonda.
„Br,“ škubla jsem sebou.
„Co je?“ zeptal se úzkostlivě – trochu jsem ho tím vytrhla z jeho nálady, ale ne dost. V očích měl pořád ten neutěšený pohled.
„Jehla,“ vysvětlila jsem a zvedla jsem oči, abych se na ni nemusela dívat. Soustředila jsem se na zkroucenou desku na stropě a snažila jsem se zhluboka dýchat navzdory bolesti v žebrech.
„Bojí se jehly,“ zamumlal pro sebe šeptem a zavrtěl hlavou. „To snad ne. Sadistický upír, dychtivý umučit ji k smrti, jistě, žádný problém, uteče, aby se s ním setkala. Jehla do žíly, naproti tomu…“
Obrátila jsem oči v sloup. S potěšením jsem zjistila, že alespoň tahle reakce nebolí. Rozhodla jsem se změnit téma.
„Proč jsi tady ty?“ zeptala jsem se.
Zíral na mě, v očích se mu vystřídaly napřed zmatení a pak bolest. Obočí se mu stáhlo k sobě, jak se zamračil. „Chceš, abych odešel?“
„Ne!“ protestovala jsem okamžitě, zděšená tou představou. „Ne, chtěla jsem říct, proč si moje matka myslí, že jsi tady? Musím mít historku připravenou, než se vrátí.“
„Aha,“ pochopil a jeho mramorové čelo se zase vyhladilo. „Přijel jsem do Phoenixu, abych si s tebou rozumně promluvil a přesvědčil tě, aby ses vrátila do Forks.“ Jeho široké oči byly tak vážné a upřímné, že jsem jim téměř sama uvěřila. „Souhlasila jsi, že se se mnou setkáš a vydala ses do hotelu, kde jsem bydlel s Carlislem a Alicí – samozřejmě jsem tam byl s rodičovským dohledem,“ dodal ctnostně, „ale ty jsi cestou do mého pokoje zakopla na schodech a… no, zbytek znáš. Nemusíš si ovšem pamatovat žádné podrobnosti, máš dobrou výmluvu, pokud jde o nejasnosti v detailech.“
Na chvíli jsem se nad tím zamyslela. „Ta historka má pár trhlin. Jako třeba žádná rozbitá okna.“
„Ne tak docela,“ řekl. „Alice si to užila, skoro až moc, když vyráběla důkazy. O všechno se postarala velmi přesvědčivě – pravděpodobně bys ten hotel mohla žalovat, kdybys chtěla. Nemusíš se ničeho obávat,“ slíbil a pohladil mě po tváři lehoučkým dotykem. „Tvoje jediná starost teď je, aby ses rychle uzdravila.“
Nebyla jsem na tom tak zle, pokud jde o bolest nebo omámení z léků, abych nereagovala na jeho dotyk. Pípání monitoru kolísavě poskakovalo – teď už nebyl jediný, kdo mohl slyšet, co moje srdce vyvádí.
„To bude trapas,“ zamumlala jsem si pro sebe.
Zachechtal se a do očí se mu vloudil zkoumavý pohled. „Hmm, tak si říkám…“ prohodil.
Pomalu se naklonil dopředu; pípající zvuk se divoce zrychlil, než se mě jeho rty vůbec dotkly. Ale když to udělaly, ačkoliv s nejněžnějším tlakem, pípání ustalo docela.
Okamžitě se stáhl, jeho úzkostný výraz se změnil v úlevu, když monitor informoval o tom, že mi srdce znovu nastartovalo.
„Zdá se, že s tebou budu muset být ještě opatrnější než obvykle,“ zamračil se.
„Nebyla jsem hotová s líbáním,“ stěžovala jsem si. „Tohle mi nedělej.“
Usmál se a sklonil se, aby mě zlehka políbil. Monitor zdivočel.
Ale pak se jeho rty napjaly. Odtáhl se.
„Myslím, že slyším tvou matku,“ řekl zase s úsměvem.
„Neopouštěj mě,“ vykřikla jsem, jak mě zaplavila iracionální vlna paniky. Nemohla jsem ho nechat jít – mohl by mi zase zmizet.
Kratičkou chviličku sledoval hrůzu v mých očích. „Neodejdu,“ slíbil vážně a pak se usmál. „Zdřímnu si.“
Přesunul se z tvrdé plastové židle vedle mě na tyrkysové koženkové polohovací křeslo v nohách postele, celý se na ně natáhl a zavřel oči. Byl dokonale nehybný.
„Nezapomeň dýchat,“ zašeptala jsem sarkasticky. Zhluboka se nadechl, oči stále zavřené.
Už jsem slyšela maminku. Mluvila s někým, možná se sestrou, a zdálo se, že je unavená a nahněvaná. Chtěla jsem vyskočit z postele a běžet k ní, uklidnit ji, ujistit, že je všechno v pořádku. Ale vyskočit jsem nebyla schopná, a tak jsem trpělivě čekala.
Dveře se otevřely na štěrbinu a ona opatrně strčila hlavu dovnitř.
„Mami!“ zašeptala jsem, hlas plný lásky a úlevy.
Podívala se na Edwardovo klidné tělo na křesle a po špičkách přešla k mé posteli.
„On nikdy neodchází, že ne?“ zamumlala si pro sebe.
„Mami, já tě tak ráda vidím!“
Sklonila se, aby mě něžně objala, a cítila jsem, jak mi na tváře padají horké slzy.
„Bello, já jsem byla tak rozčilená!“
„Moc mě to mrzí, mami. Ale teď už je všechno v pohodě, je to v pořádku,“ uklidňovala jsem ji.
„Hlavně jsem ráda, že tě konečně vidím s otevřenýma očima.“ Posadila se na kraj mé postele.
Najednou jsem si uvědomila, že nemám vůbec ponětí, co je za den. „Jak dlouho jsem je měla zavřené?“
„Je pátek, holčičko, nějakou dobu jsi byla v bezvědomí.“
„Pátek?“ Byla jsem šokovaná. Snažila jsem se vzpomenout, co bylo za den, když… ale nechtěla jsem na to myslet.
„Museli tě nějakou dobu držet pod sedativy, holčičko – máš spoustu zranění.“
„Já vím.“ Cítila jsem je.
„Máš štěstí, že tam byl doktor Cullen. Je to tak milý člověk… ovšem velmi mladý. A vypadá spíš jako model než jako lékař…“
„Seznámila ses s Carlislem?“
„A Edwardovou sestrou Alicí. Je to roztomilá dívka.“
„To je,“ souhlasila jsem horlivě.
Pohlédla přes rameno na Edwarda, ležícího na křesle s očima zavřenýma. „Neřekla jsi mi, že máš ve Forks tak dobré přátele.“
Schoulila jsem se a pak zasténala.
„Co bolí?“ zeptala se úzkostně a otočila se zpátky ke mně. Edwardovy oči šlehly do mého obličeje.
„Už je to dobré,“ uklidňovala jsem je. „Jenom si musím pamatovat, že se nemám hýbat.“ Edward se zase ponořil do svého předstíraného spánku.
Využila jsem matčiny momentální rozptýlenosti, abych zabránila tomu, že se téma hovoru vrátí k mému neupřímnému chování. „Kde je Phil?“ zeptala jsem se rychle.
„Na Floridě – ach, Bello! To nikdy neuhodneš! Právě když už jsme chtěli odjet, nejlepší zpráva!“
„Dali mu smlouvu?“ uhodla jsem.
„Ano! Jak jsi to uhodla? Suns, věřila bys tomu?“
„To je skvělé, mami,“ řekla jsem tak nadšeně, jak jen jsem dokázala, ačkoliv jsem měla pramalou představu, co to znamená.
„A Jacksonville se ti bude moc líbit,“ horovala, zatímco jsem na ni prázdně zírala. „Měla jsem trošku starosti, když Phil začal mluvit o Akronu, s tím sněhem a vším, protože víš, jak nenávidím zimu, ale teď Jacksonville! Tam je pořád sluníčko a ta vlhkost opravdu není tak strašná. Našli jsme úžasný dům, žlutý, s bílými rámy a verandou, jak v nějakém starém filmu, a ten velký dub, co tam je, a je to jenom pár minut od oceánu, a budeš mít vlastní koupelnu –“
„Počkej, mami!“ přerušila jsem ji. Edward měl stále oči zavřené, ale vypadal příliš napjatě, aby se mu dalo věřit, že spí. „O čem to mluvíš? Já na Floridu nepojedu. Žiju ve Forks.“
„Ale to už nemusíš, hlupáčku,“ zasmála se. „Phil teď bude moct být mnohem víc doma… hodně jsme o tom mluvili, já to udělám tak, že na zápasy venku se budu střídat, polovinu času strávím s tebou, polovinu s ním.“
„Mami,“ váhala jsem, přemítala, jak se v téhle situaci zachovat co nejdiplomatičtěji. „Já chci žít ve Forks. Už jsem si zvykla ve škole a mám tam pár kamarádek –“ ale ona pohlédla znovu k Edwardovi, když jsem se zmínila o přátelích, takže jsem to zkusila jinak „– a Charlie mě potřebuje. Je tam úplně sám a vůbec neumí vařit.“
„Ty chceš zůstat ve Forks?“ zeptala se udiveně. Ta představa pro ni byla nepochopitelná. A pak bleskla očima zpátky k Edwardovi. „Proč?“
„Říkala jsem ti – škola, Charlie – au!“ trhla jsem sebou. Špatný nápad.
Její ruce nade mnou bezmocně těkaly, snažily se najít bezpečné místo, kde mě pohladit. Podařilo se jí to na čele; nebylo obvázané.
„Bello, drahoušku, ty Forks nenávidíš,“ připomněla mi.
„Není to tak zlé.“
Zamračila se a podívala se na Edwarda a zase zpátky na mě, tentokrát velmi významně.
„Je v tom ten kluk?“ zašeptala.
Otevřela jsem pusu, abych zalhala, ale její oči se mi pátravě dívaly do obličeje a já jsem pochopila, že by to prokoukla.
„To taky,“ přiznala jsem. Není nutné přiznávat, jak velkou v tom hraje roli. „Měla jsi čas si s ním popovídat?“ zeptala jsem se.
„Ano,“ zaváhala a dívala se na jeho dokonale nehybnou postavu. „A chci o tom s tebou mluvit.“
No nazdar. „O čem?“ zeptala jsem se.
„Myslím, že je ten chlapec do tebe zamilovaný,“ žalovala tichým hlasem.
„Taky si to myslím,“ vyznala jsem.
„A co ty cítíš k němu?“ Jenom chabě skrývala zvědavost, která s ní cloumala.
Povzdechla jsem si a podívala se stranou. Ačkoliv jsem měla svou maminku moc ráda, tenhle rozhovor jsem s ní nechtěla vést. „Jsem do něj pěkně zblázněná.“ Tak – to znělo jako něco, co by mohla říct dospívající holka o svém prvním klukovi.
„No, zdá se být velmi milý, a panebože, je neuvěřitelně hezký, ale ty jsi tak mladá, Bello…“ Její hlas byl nejistý; pokud jsem si pamatovala, tohle bylo poprvé od doby, kdy mi bylo osm, kdy se přiblížila k tomu, že se snažila vystupovat jako rodičovská autorita. Poznala jsem ten rozumný, ale pevný tón hlasu z řečí, které jsem s ní vedla o mužích.
„Já to vím, mami. Nedělej si s tím hlavu. Je to jenom zamilovanost,“ uklidňovala jsem ji.
„To je pravda,“ souhlasila spokojeně.
Pak si povzdechla a provinile pohlédla přes rameno na velké, kulaté hodiny na stěně.
„Potřebuješ odejít?“
Kousla se do rtu. „Phil by měl za chviličku volat… nevěděla jsem, kdy se vzbudíš…“
„V pohodě, mami,“ snažila jsem se krotit úlevu, abych nezranila její city. „Nebudu sama.“
„Brzy se vrátím. Spala jsem tu, víš,“ oznámila a bylo vidět, že je na sebe pyšná.
„Ale mami, to přece nemusíš! Můžeš spát doma – vůbec si toho nevšimnu.“ Víření léků proti bolesti v mozku mi ztěžovalo soustředění i teď, ačkoliv jsem zjevně spala několik dní.
„Byla jsem moc nervózní,“ přiznala rozpačitě. „V sousedství došlo k nějakému zločinu a já jsem tam nerada sama.“
„Ke zločinu?“ zeptala jsem se poplašeně.
„Někdo se vloupal do toho tanečního studia za rohem a vypálil ho do základů – vůbec nic tam nezbylo! A přímo před ním nechali stát ukradené auto. Pamatuješ, když jsi tam chodila tančit, drahoušku?“
„Pamatuju,“ zachvěla jsem se a škubla sebou.
„Můžu tu zůstat, děťátko, jestli mě potřebuješ.“
„Ne, mami, budu v pořádku. Edward tu bude se mnou.“
Podívala se, jako kdyby právě to mohl být důvod, proč chce zůstat. „Vrátím se večer.“ Znělo to jako slib, stejně tak to ale mohlo být varování; koukla při těch slovech na Edwarda.
„Mám tě ráda, mami.“
„Já tě mám taky ráda, Bello. Snaž se být opatrnější, když chodíš, miláčku, nechci tě ztratit.“
Edwardovy oči zůstávaly zavřené, a po tváři mu přejel široký úsměv.
V tu chvíli dovnitř přispěchala sestra, aby zkontrolovala všechny moje hadičky a dráty. Maminka mi dala pusu na čelo, poklepala na mou zafačovanou ruku a odešla.
Sestra kontrolovala výpis ze srdečního monitoru.
„Cítíš úzkost, děvenko? Tvoje tepová frekvence se tady trochu zvýšila.“
„Je mi dobře,“ ujistila jsem ji.
„Povím tvé ošetřující sestře, že jsi vzhůru. Za chviličku se na tebe přijde podívat.“
Jakmile zavřela dveře, Edward byl vedle mě.
„Tys ukradl auto?“ zvedla jsem obočí.
Usmál se bez stopy kajícnosti. „Bylo to dobré auto, velmi rychlé.“
„Jaké bylo zdřímnutí?“ zeptala jsem se.
„Zajímavé.“ Oči se mu zúžily.
„Cože?“
Odpovídal s očima sklopenýma. „Jsem překvapený. Myslel jsem, že Florida… a tvoje matka… no, myslel jsem, že si to přeješ.“
Nechápavě jsem na něj zírala. „Ale ty bys na Floridě musel trčet celý den uvnitř. Mohl bys vycházet jenom v noci, jako skutečný upír.“
Zlehka se pousmál, ale jen trochu. A pak jeho obličej zvážněl. „Já bych zůstal ve Forks, Bello. Nebo na nějakém podobném místě,“ vysvětloval. „Někde, kde už bych ti nemohl ubližovat.“
Zpočátku mi to nedocházelo. Pořád jsem na něj tupě zírala a slova jedno po druhém zapadala na místo v mé hlavě jako příšerná skládačka. Sotva jsem si uvědomovala bušení srdce, které zrychlovalo, ovšem jak mi začal docházet dech, byla jsem si vědoma ostré bolesti v protestujících žebrech.
Nic neříkal; díval se mi opatrně do tváře, zatímco mě drtila bolest, která neměla nic co dělat se zlámanými kostmi, bolest, která byla nekonečně horší.
A pak do místnosti energicky vešla další sestra. Edward seděl klidně jako kámen, zatímco ona chvilku zkušeným okem sledovala můj výraz, než se otočila k monitorům.
„Čas na další léky proti bolesti, srdíčko?“ zeptala se laskavě a poklepala na přívod kapačky.
„Ne, ne,“ zamumlala jsem a snažila se, aby mi na hlasu nebylo poznat utrpení. „Nic nepotřebuju.“ Nemohla jsem si dovolit zavřít teď oči.
„Není nutné hrát si na hrdinu, zlatíčko. Bude lepší, když se nebudeš tak vyčerpávat; potřebuješ si odpočinout.“ Čekala, ale já jsem jen zavrtěla hlavou.
„Dobře,“ povzdechla si. „Zmačkni tlačítko, až budeš chtít.“
Vrhla jeden přísný pohled na Edwarda a jeden starostlivý na přístroje; pak odešla.
V tu ránu jsem měla na tváři jeho studené ruce; zírala jsem na něj s očima vytřeštěnýma.
„Pššš, Bello, uklidni se.“
„Neopouštěj mě,“ prosila jsem ho zlomeným hlasem.
„Neopustím,“ slíbil. „Teď si odpočiň, já pak zavolám sestru zpátky, aby ti dala léky.“
Ale moje srdce nedokázalo zpomalit.
„Bello,“ pohladil mě úzkostně po tváři. „Já nikam nejdu. Budu přímo tady, dokud mě budeš potřebovat.“
„Přísaháš, že mě neopustíš?“ zašeptala jsem. Snažila jsem se ovládnout alespoň to lapání po dechu. Žebra se mi chvěla.
Vzal mi obličej do obou dlaní a naklonil se blíž. Jeho oči byly široké a vážné. „Přísahám.“
Vůně jeho dechu byla uklidňující. Zdálo se, že zklidňuje i bolest, kterou mi působilo dýchání. Pořád se mi díval do očí, zatímco moje tělo se pomalu uvolňovalo a pípání se vrátilo k normálnímu rytmu. Jeho oči byly temné, dnes spíše černé než zlaté.
„Je to lepší?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděla jsem opatrně.
Zavrtěl hlavou a nesrozumitelně si pro sebe něco zamumlal. Měla jsem dojem, že jsem pochytila slova „přehnaná reakce“.
„Proč jsi to říkal?“ zašeptala jsem a snažila se ovládnout hlas, aby se mi netřásl. „Už tě unavuje, muset mě pořád zachraňovat? Ty chceš, abych odjela?“
„Ne, nechci být bez tebe, Bello, samozřejmě, že ne. Měj rozum. A nevadí mi, když tě mám zachraňovat, ani v nejmenším – jenomže já jsem tě musel zachraňovat proto, že jsem tě sám vystavil nebezpečí… to kvůli mně jsi teď tady.“
„Ano, to máš naprostou pravdu,“ zamračila jsem se. „Kvůli tobě jsem tady – živá.“
„Spíš polomrtvá.“ Jeho hlas byl jenom zašeptáním. „Pohřbená v gáze a sádře a stěží schopná se hýbat.“
„Já jsem nemluvila o své nejnovější zkušenosti, kdy mi hrozila smrt,“ odsekla jsem, jak rostla moje podrážděnost. „Myslela jsem na ty ostatní – můžeš si vybrat. Kdyby nebylo tebe, už bych hnila na hřbitově ve Forks.“
Při mých slovech sebou trhl, ale utrápený pohled mu zůstal.
„To na tom ovšem nebylo to nejhorší,“ pokračoval šeptem. Choval se, jako kdybych nic neříkala. „Ani to, jak jsem tě tam viděl na podlaze… zhroucenou a zlomenou,“ hlas se mu zadrhl. „Ani to, že jsem si myslel, že jdu moc pozdě. A že jsem slyšel, jak křičíš bolestí – všechny ty nesnesitelné vzpomínky, které si s sebou ponesu po zbytek věčnosti. Ne, nejhorší byl ten pocit… to vědomí, že nedokážu přestat. Věřil jsem, že tě zabiju sám.“
„Ale tys mě nezabil.“
„Mohl jsem. Tak snadno.“
Věděla jsem, že musím zůstat klidná… ale on se snažil sám sebe přemluvit, aby mě opustil, a mně se plíce chvěly panikou, která se snažila dostat se ven.
„Slib mi to,“ zašeptala jsem.
„Co?“
„Ty víš, co.“ Už jsem začínala být rozzlobená. On byl tak paličatě odhodlaný trvat na opaku.
Slyšel změnu v mém tónu. Jeho oči se napjaly. „Nezdá se, že jsem dost silný, abych se od tebe držel dál, a tak předpokládám, že si prosadíš svou… bez ohledu na to, jestli tě to zabíje, nebo ne,“ dodal hrubě.
„Fajn.“ Ovšem nic mi neslíbil – ta skutečnost mi neunikla. Paniku se mi moc potlačit nepodařilo; nezbývala mi síla, abych ovládla svůj hněv. „Říkal jsi mi, jak jsi přestal… teď chci vědět, proč,“ žádala jsem.
„Proč?“ opakoval obezřetně.
„Proč jsi to udělal. Proč jsi prostě nedovolil, aby se ten jed rozšířil? Teď už bych byla jako ty.“
Edwardovy oči jako by zmatněly a zčernaly a já jsem si vzpomněla, že to je něco, co jsem nikdy neměla vědět. Alice se musí velmi zaobírat věcmi, které se o sobě dozvěděla… nebo si v jeho blízkosti dávala velký pozor na své myšlenky – určitě neměl ponětí, že mě poučila o procesu přeměny v upíra. Byl překvapený a rozzuřilo ho to. Nozdry se mu rozšířily, jeho ústa vypadala, jako by byla vytesaná z kamene.
Nechystal se odpovědět, to mi bylo jasné.
„Uznávám, že jestli někdo nemá žádné zkušenosti s milostnými vztahy, pak jsem to já,“ řekla jsem. „Ale prostě mi připadá logické… že by si muž a žena měli být tak nějak rovni…, tedy, že jeden z nich se nemůže pořád vrhat střemhlav do nebezpečí a zachraňovat toho druhého. Musejí se zachraňovat navzájem.“
Složil si paže po straně postele a položil si na ně bradu. Jeho výraz byl klidný, už svůj hněv ovládl. Zjevně usoudil, že se nezlobí na mě. Doufala jsem, že dostanu šanci Alici varovat dřív, než se s ní chytí on.
„Ty jsi mě zachránila,“ řekl tiše.
„Nemůžu být pořád Lois Laneová,“ stála jsem na svém. „Já chci být taky Superman.“
„Nevíš, o co žádáš.“ Jeho hlas byl tichý, jeho oči zíraly upřeně na kraj povlaku na polštář.
„Myslím, že vím.“
„Bello, to tedy nevíš. Měl jsem skoro devadesát let na to, abych si to promyslel, a pořád si nejsem jistý.“
„Mrzí tě, že tě Carlisle zachránil?“
„Ne, to mě nemrzí.“ Odmlčel se, než pokračoval. „Ale můj život byl u konce. Já jsem se ničeho nevzdával.“
„Ty jsi můj život. Jsi to jediné, co za žádnou cenu nechci ztratit.“ Už jsem se v tom zlepšovala. Bylo snadné přiznat, jak moc ho potřebuju.
On byl ovšem velmi klidný. Rozhodnutý.
„Já to nemůžu udělat, Bello. Neudělám ti to.“
„Proč ne?“ V krku mě škrábalo a slova nebyla tak hlasitá, jak jsem chtěla. „Neříkej mi, že je to moc těžké! Po dnešku, nebo to vlastně bylo před několika dny… stejně, po tom už by to měla být hračka.“
Zíral na mě.
„A ta bolest?“ zeptal se sarkasticky.
Pobledla jsem. Nemohla jsem si pomoct. Ale snažila jsem se udržet svůj výraz, abych neukázala, jak jasně si pamatuju ten pocit… ten oheň v žilách.
„To je můj problém,“ řekla jsem. „Dokážu se s tím vypořádat.“
„Statečnost beru, ale jen do chvíle, než se stává šílenstvím.“
„O to tady nejde. Tři dny. No a co.“
Edward se znovu zaškaredil, jak mu moje slova připomněla, že jsem informovanější, než chtěl. Dívala jsem se, jak potlačuje hněv. Zkoumavě se po mně podíval.
„Charlie?“ zeptal se krátce. „Renée?“
Minuty ubíhaly v mlčení, jak jsem se snažila zodpovědět jeho otázku. Otevřela jsem pusu, ale nevyšel žádný zvuk. Zase jsem ji zavřela. Čekal a jeho výraz se stával vítězným, protože pochopil, že na tohle žádnou odpověď nemám.
„Podívej, o to tady taky nejde,“ zamumlala jsem nakonec; můj hlas byl tak nepřesvědčivý, jako vždycky, když jsem lhala. „Renée se vždycky rozhodovala podle toho, jak jí to vyhovovalo – jistě by mi dopřála to samé. A Charlie je odolný, je zvyklý být sám. Nemůžu se o něj starat napořád. Mám vlastní život, který musím žít.“
„Přesně,“ odsekl. „A já ti ho neukončím.“
„Jestli čekáš, až budu na smrtelné posteli, mám pro tebe novinu! Právě jsem tam byla!“
„Uzdravíš se,“ připomněl mi.
Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, a přitom si nevšímala bolestivé křeče, kterou to spustilo. Dívala jsem se na něj a on mi pohled opětoval. Na tváři mu bylo vidět, že nepřipustí žádný kompromis.
„Ne,“ řekla jsem pomalu. „Neuzdravím.“
Čelo se mu zvrásnilo. „Samozřejmě, že se uzdravíš. Možná budeš mít jednu dvě jizvy…“
„Ty se pleteš,“ stála jsem na svém. „Já umřu.“
„Vážně, Bello.“ Teď byl znepokojený. „Dostaneš se odsud za pár dnů. Nanejvýš za dva týdny.“
Dívala jsem se po něm nasupeně. „Možná neumřu teď… ale jednou umřu. Každý den, každou minutu se tomu přibližuju. A zestárnu.“
Zamračil se, jak mu došlo, co jsem chtěla říct, přitiskl si dlouhé prsty ke spánkům a zavřel oči. „Tak se to většinou stává. Tak by to mělo být. Tak by se to stalo, kdybych neexistoval – a já bych neměl existovat.“
Zasupěla jsem. Překvapeně otevřel oči. „To je hloupost. To je jako jít k někomu, kdo právě vyhrál v loterii, vzít mu jeho peníze a říct, ‚Hele, prostě se vrátíme k tomu, jak by to mělo být. Je to tak lepší.‘A to neberu.“
„Já jsem stěží výhra v loterii,“ zasténal.
„To je pravda. Ty jsi mnohem lepší.“
Obrátil oči v sloup a rty mu ztvrdly. „Bello, o tomhle už nebudeme diskutovat. Odmítám tě odsoudit k věčné noci, a tím je to skončeno.“
„Jestli si myslíš, že tohle je konec, tak mě moc dobře neznáš,“ varovala jsem ho. „Nejsi jediný upír, kterého znám.“
Jeho oči zase zčernaly. „Alice by se neodvážila.“
A podíval se tak hrozivě, že jsem tomu neochotně musela uvěřit – nedokázala jsem si představit nikoho dost statečného, aby se mu postavil.
„Alice už to viděla, viď?“ hádala jsem. „Proto tě zlobí to, co říká. Ona ví, že budu jako ty… jednou.“
„Nemá pravdu. Taky tě viděla mrtvou, a nesplnilo se to.“
„To si počkáš, než já budu sázet proti Alici.“
Dlouhou dobu jsme na sebe zírali. Bylo tam velké ticho, až na bzukot přístrojů, pípání, kapání, tikání velkých hodin na zdi. Nakonec jeho výraz zjihl.
„Tak kam jsme se to dostali?“ přemítala jsem.
Bez humoru se zachechtal. „Myslím, že se tomu říká slepá ulička.“
Povzdechla jsem si. „Au,“ zamumlala jsem.
„Jak se cítíš?“ zeptal se a oči mu padly na tlačítko na sestru.
„Je mi fajn,“ lhala jsem.
„Nevěřím ti,“ řekl něžně.
„Neusnu.“
„Potřebuješ si odpočinout. Všechno tohle hádání ti škodí.“
„Tak to vzdej,“ nadhodila jsem.
„Pěkný pokus.“ Sáhl na tlačítko.
„Ne!“
Ignoroval mě.
„Ano?“ zaskřípal reproduktor na zdi.
„Myslím, že jsme připraveni na další léky proti bolesti,“ řekl klidně a mého rozzuřeného výrazu si nevšímal.
„Pošlu tam sestru.“ Ten hlas zněl velmi znuděně.
„Nevezmu si je,“ prohlásila jsem.
Podíval se k sáčku s roztokem, který visel vedle mé postele. „Myslím, že tě nebudou žádat, abys něco polykala.“
Tepová frekvence mi začala stoupat. Vyčetl strach v mých očích a frustrovaně si povzdechl.
„Bello, máš bolesti. Potřebuješ si odpočinout, aby ses mohla uzdravit. Proč jsi tak umíněná? Už do tebe nebudou zavádět další jehly.“
„Já se nebojím jehel,“ zamumlala jsem. „Bojím se zavřít oči.“
Pak se usmál svým pokřiveným úsměvem a vzal můj obličej do dlaní. „Říkal jsem ti, že nikam nejdu. Neboj se. Dokud ti to bude dělat radost, budu tady.“
Oplatila jsem mu úsměv a přitom jsem ignorovala bolest v tvářích. „To mluvíš o věčnosti, víš.“
„Ále, to tě přejde – je to jenom zamilování.“
Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou – působilo mi to závrať. „Byla jsem šokovaná, když to Renée spolkla. Já vím, že ty to víš líp.“
„To je ta krásná věc na tom, být člověkem,“ pověděl mi. „Věci se mění.“
Přimhouřila jsem oči. „Nezadržuj dech.“
Smál se, když vstoupila sestra a v ruce třímala injekční stříkačku.
„Promiňte,“ řekla úsečně Edwardovi.
Vstal a přešel na druhý konec malého pokoje, tam se opřel o zeď. Založil paže na prsou a čekal. Upírala jsem na něj oči, stále plné úzkosti. Klidně opětoval můj pohled.
„Tak, a je to, drahoušku,“ usmála se sestra, jak mi do hadičky napíchla lék. „Teď se budeš cítit líp.“
„Díky,“ zamumlala jsem bez nadšení. Netrvalo to dlouho. Téměř okamžitě jsem cítila, jak mi mátožnost odkapává do krevního řečiště.
„To by mělo stačit,“ zabručela pro sebe sestra, jak mi klesla víčka.
Musela odejít z místnosti, protože mého obličeje se dotklo něco studeného a hladkého.
„Zůstaň,“ zadrmolila jsem nezřetelně.
„Zůstanu,“ slíbil. Jeho hlas byl krásný, jako ukolébavka. „Jak jsem řekl, dokud ti to bude dělat radost… dokud to bude to, co je pro tebe nejlepší.“
Snažila jsem se zavrtět hlavou, ale byla příliš těžká. „To není to samé,“ zamumlala jsem.
Zasmál se. „Teď se tím netrap, Bello. Můžeš se se mnou hádat, až se vzbudíš.“
Myslím, že jsem se usmála. „…bře.“
Cítila jsem na uchu jeho rty.
„Miluju tě,“ zašeptal.
„Já tebe.“
„Já vím,“ zasmál se tiše.
Zlehka jsem otočila hlavu… hledala jsem. Věděl, co hledám. Něžně mě políbil.
„Díky,“ vzdychla jsem.
„Nemáš zač.“
Už jsem tam ve skutečnosti nebyla. Ale z posledních sil jsem bojovala proti otupělosti. Ještě jsem mu chtěla říct jednu věc.
„Edwarde?“ snažila jsem se vyslovit jeho jméno jasně.
„Ano?“
„Sázím na Alici,“ zamumlala jsem.
A pak se nade mnou zavřela noc.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
